Interview with Aleksandra / Rozhovor s Aleksandrou / Intervju s Aleksandro
English
Interview with Aleksandra
Jen: So, let me start with a bit of a general question, the same one I asked Hynek during our interview. Last week, I saw Adam Curtis’ documentary called All Watched Over by Machines of Loving Grace. Among other things, the early development of cybernetics, computer systems and similar things during the Cold War were discussed in the documentary. These topics were actually precursors of thinking about ecology. Back then, they thought that it was possible to analyze and complexly chart all of nature based on the presumption that everything in nature is constant. They wanted to apply the system resulting from that analysis to human society and use it as a solution for the growing geopolitical problems of that era. It was presumed that every single element of society, every person is a sprocket in a big machine, influencing the whole thing. Since we all live kind of isolated lives in the artistic community, it’s kind of hard to predict how or if we are able to influence the rest of society. What do you think about that?
Aleksandra: I don’t want to mix too many things at once. What you just mentioned is similar to what the guy from Frieze magazine was talking about today at the lecture. He actually said that there are around forty - five thousand kids coming out of art schools every year. This was always a dilemma for me. Do we really need so many? Or should I talk my own students out of art, is this too much of a struggle, does it make any sense? All the time you fight your own doubts. In the end, though, they get specific knowledge from these kinds of schools and teachers, and they learn art theory and everything. These people carry something with them, even though they do not become artists eventually. They would apply this knowledge to something else and that is really good. Actually we should have more art students.
J: Maybe you don’t mean knowledge but more likely a way of thinking they somehow learn during their time at art schools, right?
A: Yes, sure, “experience” maybe is the right term. Another thing I can think of in that relation is this animated movie called Waking Life by Richard Linklater. In the movie, you keep going through the story with the main character, but he keeps awakening all the time in a different dream. The whole movie is about philosophical questions such as the nature of reality, dreams, free will and consciousness. There is a scene where the couple is in a bed discussing this knowledge and he says: “If there is certain kind of truth or idea, when it’s spoken, published or announced it’s already available for you, wherever you are, you can already sense it.” As if we are all telepathically sharing our experiences. It’s more about the general terms than just art, but it also gives you an explanation, why artists at different parts of the world are doing the same thing at the same time, or for instance with science, when someone in Germany and someone in London and someone in France, without knowing about each other, all inventing the beginning of photography, independently and simultaneously. This is especially strong because at that era they didn’t have the possibility of such quick communication, so how could they know what the others were doing? I think it is the same in this. But now we don’t live in such a differentiated time anymore. It’s of course the globalisation too, the Internet. So now we are able to get similar news and information. Similar things are happening at different places. We go to the same bloody shop in Vienna as in Prague or New York. Ikea is a good example, you can go there anywhere and you always know where to buy candy, where to buy meatballs and where to buy a chair. The system is completely the same. And this triggers your way of thinking in a similar way. Also there is semiotic conformism and there is something globally established and legitimate but this is, of course, something you are not aware that you are using and thus producing similar thinking or aesthetics…
J: So do you think it is somehow connected to the role of the art scene towards the general public? To open and differentiate ways of thinking? Also that we have these small artistic communities around the whole world which are in a way globalised as you described? In terms of art, parallel to your Ikea example, there are those huge international exhibitions, biennials, Dokumenta, Frieze, Art Basel and so on.
A: Yes, I totally believe in this connection. But there is also a local level, which is still interesting. Because all the time I have this problem that I’m so determined by this country, its history and its mentality. But in the States, everything so multinational, multilayer, no one is actually interested in the local story; you have to talk in this big language, Esperanto of art, knowledge and understanding. But I don’t know, maybe then, of course, this local characteristic can be added to this and that makes a difference. But it depends from which perspective you express yourself.
J: And how did you decide to use English as your basic language, even though Hynek and Trini are able to speak both Czech and Slovenian?
A: I think that with Slovenian the level of communication is so basic with us. We commu-nicate in English much faster. You then naturally replace your language with English. It also depends on in which language you think and then you also talk in that language. But it also depends on the topic of the talk; then you apply specific language. If the talk is about school and Trini matters, we apply Czech. Or if there is something in connection to my background, my childhood, going to Slovenia, we talk in Slovenian. And if we want to explain some bigger ideas we speak English. And of course, when you want to separate from the rest of people you are with you use the language they do not use.
J: And how is this connected to your decision to stay here in Prague, not in Slovenia, the US or Berlin?
A: I think it was mainly a practical decision. I didn’t have a choice to decide differently in a way of what is better or worse. I didn’t have good cards in my hand. It was only Slovenia or the Czech Republic and none of them seemed to be the best option. So we chose something what was practical in a sense of size, concentration of people, richness of history or vision of the future. We couldn’t have stayed in the States; we were obliged to come back. In Germany it was more complex, we were mixing three different cultures in the house and German would be forth. We were just not able to adapt to that. Another language, another culture with the entire context. You are out from the beginning if you do not plug yourself into it. Since we were both foreigners in Germany this just didn’t work for us.
J: And what about your Czech, you’re here for quite some time, but you have never decided to learn it really properly. How do you explain that? And how strong are your ties to the history of this place that you mentioned to be important to you?
A: I think it is basically because my country and the Czech Republic are not so far from each other; I’m still able to go back whenever I want to. That’s why I was never able to truly adapt to the Czech culture. It was never something I would seek or need. Maybe if I was originally for instance from Brazil, this radical transit to the Czech Republic would force me to do it. There is also a fact that I never went to any Czech language courses, never been to school learning Czech, so at first I basically learned from the radio and then super paradoxically in the States and because Trini didn’t understand English we had to switch with Hynek to Czech at that time. Do you know any other foreigners, who are able to write properly in Czech?
J: No, probably not with that grammar of ours.
A: Mainly it has never been a challenge for me that I would have liked to go through.
J: Ok.
A: You’re asking such a personal questions.
J: Is that bad?
A: No, just somehow special. Maybe it won’t be really interesting for people.
J: I think it’s important to create a balance between talking about the art, an artist and some topics about personal life, nothing vulgar…I really enjoyed the fact how both you and Hynek got to so many similar conclusions during these separate talks.
A: Yes, that’s good. So is that all?
Czech
Rozhovor s Aleksandrou
Jen: Začnu docela obecnou otázkou, stejnou dostal na začátek i Hynek. Minulý týden jsem viděl dokument Adama Curtise „All Watched Over by Machines of Loving Grace”, mezi jinými tématy se v něm vztahují k ranému rozvoji kybernetiky a počítačových systémů v běhu studený války, který se pak staly předstupněm pro ustavení ekologie jako disciplíny. Tenkrát uvažovali o přírodě jako konstantním systému, ve kterém se všechno vrací k výchozímu bodu stability. Tenhle systém chtěli komplexně analyzovat, zmapovat a následně adaptovat na lidskou společnost. Najít tak po vzoru přírody řešení na rostoucí geopolitický, sociální a ekonomický problémy doby. Později samozřejmě zjistili, že příroda se neustále adaptuje na nové podmínky, takže to nevyšlo. V původní představě jde ale o systém, ve kterém každá jednotlivá součástka má své pevné místo a přispívá k rozvoji celku, každý člověk je jako ozubený kolečko ve stroji civilizace. Když si představíš, že žijeme v relativně izolované komunitě, je dost těžký myslet na širší obraz. Máš představu, že by z pozice uměleckýho světa mohly fungovat v intencionální rovině takový vazby na společnost?
Aleksandra: Nechtěla bych míchat příliš věcí dohromady. Na co se ptáš mi připomnělo jednu poznámku z dnešní přednášky toho člověka z Frieze magazínu ve škole. Říkal, že každý rok vyjde z uměleckých škol asi čtyřicet pět tisíc absolventů. Tohle pro mě bylo vždy poměrně silný dilema, říkáš si: Wow, vážně jich tolik potřebujeme? Nebo bych sama měla odrazovat svoje studenty od zájmu o umění? To je zásadní rozpor, rozumíš mi? Jde o obrovský požadavky, neustále musíš zpochybňovat, co děláš a pak s těmi pochybami dál bojovat. Když ale ty děcka opouští školu, mají mimořádně specifický balík znalostí. Vyznají se i v umělecké teorii a spoustě dalších věcí. A tyhle znalosti pak můžou později uplatnit kdykoli, ať už se budou nebo nebudou uměním ve svých reálných životech zabývat. Když nad tím teď přemýšlím, říkám si, že vlastně potřebujeme mnohem víc studentů umění.
J: Možná spíš myslíš způsob myšlení, který si osvojí v běhu studia na umělecké škole, ne?
A: Jasně, rozhodně, zkušenost je možná ten pravý pojem. Další věc, která mě napadá v téhle souvislosti je animovanej film „Waking Life“ od Richarda Linklatera. Procházíš příběhem s hrdinou, který se neustále probouzí v jiném snu, ve skutečnosti jde ale stále o stejný sen. Celý film je o kladení si filosofických otázek po přirozenosti reality, snů, svobodné vůle a vědomí. Je tam jedna scéna, ve které leží pár v posteli, řeší tyhle témata a on řekne něco v tom smyslu, že pokud je nějaká pravda nebo myšlenka vyřčená, publikovaná, oznámená, je okamžitě dostupná všem na světě, kdekoli jsou, můžeš ji cítit. Jako kdybychom všichni telepaticky sdíleli naše zkušenosti. A to myslím v obecnější rovině, než jen na poli umění, ale dává ti to i odpověď na otázku, proč umělci v různých částech světa pracují na podobných nebo dokonce stejných projektech ve stejnou dobu. Nebo ve vědě, když zároveň tři lidé, kteří o sobě vzájemně vůbec neví, jeden v Německu, další v Anglii a třetí ve Francii, všichni zároveň vynalézají ranou techniku fotografie, absolutně nezávisle na sobě. To je myslím dobrý příklad. Dneska už takový podobnosti nepůsobí důvěryhodně jako v době, o které mluvím v souvislosti s fotografií, kdy zdaleka nebyla možnost tak rychlýho předávání informací. Už nežijeme v odděleném světě. Zvykli jsme si na globalizovanou existenci, provázání internetem. Fungujeme ze stejných zpráv, informací. Podobný věci se dějí na nejrůznějších místech. Chodíme do těch stejně pitomejch obchodů ve Vídni, v Praze, v New Yorku. Dobrý příklad je Ikea, můžeš tam jít kdekoli a stejně vždycky víš, kde najdeš bonbony, kde si dáš masový kuličky nebo kde koupíš židli, systém je absolutně stejný. A přesně tahle systémová podobnost startuje určitý sjednocující způsob myšlení. Musíš taky uvažovat o sémiotickým konformismu, všude kolem je něco globálně ustaveného a legitimního, zároveň ale nikoli vědomě vnímaného, nemusí ti vůbec dojít, že produkuješ podobné myšlení a estetiku…
J: Takže tady leží podle tebe role umělecké scény vůči celku společnosti? V probuzení určitého uvědomění stavu věcí? Také ve faktu, že žijeme v tak malých komunitách na celém světě, které jsou ale stejně globálně propojené, podobně jako v případě Ikea, jenže tentokrát je tím jednotným systémem třeba velká mezinárodní výstava jako bienále, documenta, Art Basel, Frieze a další?
A: Přesně tak, tohle propojení tady zkrátka je. Důležitá je ale taky lokální úroveň, která je stejně zajímavá. Mám totiž celou dobu docela problém v tom, jak moc jsem určená touhle zemí, její historií, mentalitou. Zatímco ve Státech je všechno natolik multinárodnostní, vícevrstevnaté, že nikoho nezajímá tvůj lokální příběh, tak musíš mluvit tím „velkým jazykem”, esperantem umění, znalostí, pochopení. Ale nevím, třeba bude možné místní charakteristiky přímo propojit s mezinárodním fenoménem, aniž by v něm zanikly. Ale to záleží z jaké perspektivy jsi schopen se vyjadřovat.
J: A proč jsi se rozhodla používat angličtinu jako svůj hlavní jazyk? Přestože Hynek i Trin mluví česky i slovinsky.
A: Myslím, že na regulérní rozhovory ve slovinštině nejsou připravení. Komunikace v angličtině je tak mnohem rychlejší. Je hrozně přirozený nahradit svůj jazyk zrovna angličtinou. Záleží ale hlavně na tom, v jakém jazyce přemýšlíš, podle toho i mluvíš. V našem případě taky hodně záleží na tématu hovoru. Když se bavíme o Triniho věcech, třeba o škole, mluvíme česky. Když jde o něco spojeného s mým dětstvím nebo cesta za mojí mámou, přijde na řadu slovinština. Jak ale vyvstanou nějaký závažnější témata, mluvíme anglicky. A samozřejmě se toho dá dobře využít i v situaci, kdy se chceš oddělit od skupiny lidí, mezi kterými jsi, to pak mluvíš jazykem, kterému nerozumí.
J: A jak je tohle všechno spojený s rozhodnutím zůstat v Praze a ne ve Slovinsku, Státech nebo v Berlíně?
A: Myslím, že je za tím primárně praktický zdůvodnění. Neměla jsem možnost se rozhodnout jinak, přemýšlet, co bude lepší a horší. Neměla jsem v rukou dobrý karty. Reálný bylo pouze rozhodnutí mezi Slovinskem a Českem a ani jedno se nezdálo jako nejlepší možnost. Takže jsme prakticky vybrali na základě velikosti města, koncentrace lidí, bohatství historie a taky představy možné budoucnosti. Nemohli jsme zůstat ve Státech, byli jsme zavázáni se vrátit. V Německu to bylo složitější, už jsme i tak míchali v jedné domácnosti vlivy tří kultur a ta německá by byla čtvrtá. To už jsme zkrátka nebyli schopni zvládnout. Byl by to další jazyk, další kultura a celý její kontext. Jsi od začátku mimo, pokud věci kolem sebe nepřijmeš a to jsme neudělali. Byli jsme oba cizinci a to zkrátka nefungovalo.
J: A co tvoje čeština? Jsi tady už docela dlouho, ale nikdy ses nerozhodla naučit se ji pořádně. Jak si to vysvětluješ?
A: Myslím, že je to hlavně proto, jak blízko k sobě jsou Česká republika a Slovinsko. Můžu si tam zajet kdykoli chci, neexistují tady žádné zásadní překážky. A to je patrně důvod, proč jsem nikdy nepřijala naplno českou kulturu. Možná kdybych původně byla z mnohem vzdálenějšího místa, třeba z Brazílie, donutil by mě tak radikální prostorový a kulturní distanc k větší adaptabilitě. Takhle jsem nikdy neměla tendenci vyhledávat nějaký český jazykový kurzy, nikdy jsem se neučila češtinu ve škole. Začala jsem se učit posloucháním rádia a úplně paradoxně jsem si ji nejvíc posílila ve Státech. Trini tenkrát neuměl anglicky, takže jsme s Hynkem museli pořád používat jen češtinu. Znáš tady vůbec nějaké cizince, kteří by mluvili skutečně dobře česky?
J: Asi ne, s tou naší gramatikou je to náročný.
A: Nikdy to pro mě nebyla ta forma výzvy, která by mě zajímala, víš.
J: Ok.
A: Ptáš se na tak osobní věci.
J: Přijde ti to blbý?
A: Ne, jen zvláštní. Možná to prostě nebude pro lidi, kteří budou tu knížku číst, zajímavý.
J: Podle mě je potřeba udělat určitou rovnováhu mezi povídáním o umění a osobními věcmi, nemyslím v nějakým bulvárním duchu… Na tomhle mě vážně baví, v kolika věcech jste s Hynkem došli k podobným závěrům v oddělených rozhovorech.
A: Jo, to je fajn. Takže to je všechno?
Slovenian
Intervju s Aleksandro
Jen: Naj začnem na splošno, z vprašanjem, ki sem ga na začetku postavil tudi Hynku. Prejšnji teden sem videl dokumentarni film Adama Curtisa “All Watched Over by Machines of Loving Grace” in med drugim se v njem pojavi tudi tema, povezana z zgodnejšim razvojem kibernetike in računalniških sistemov v času Hladne vojne, ki so nato predstavljali predstopnjo za utemeljitev ekologije kot vede. Takrat so naravo dojemali kot konstantni sistem, v katerem se vse vrača v izhodiščno točko stabilnosti. Ta sistem so želeli kompleksno analizirati, umestiti in nato prilagoditi človeški družbi. Se ob iskanju rešitev za rastoče geopolitične, socialne in ekonomske probleme dobe zgledovati po naravi. Seveda so kasneje ugotovili, da se narava ves čas prilagaja novim pogojem, tako da se njihovo predvidevanje ni izšlo. V osnovi so razmišljali o sistemu, v katerem bi vsak posamezen delček trdno zavzemal svoje mesto in prispeval k razvoju celote, vsak človek bi bil kot zobnik v civilizacijskem stroju. Če si predstavljaš, da živimo v relativno izolirani družbi, si je precej težko zamisliti širšo sliko. Si znaš predstavljati, da bi v svetu umetnosti na intencionalni ravni lahko delovale takšne povezave z družbo?
Aleksandra: Ne bi rada mešala skupaj preveč stvari. Ob tvojem vprašanju sem se spomnila na pripombo predavatelja Jörga Heiserja iz revije Frieze na današnjem predavanju. Omenil je, da vsako leto na umetniških šolah diplomira kakšnih 45 tisoč absolventov. To me je vedno spravljalo v precejšnjo dilemo, pomisliš Wow, pa jih res potrebujemo toliko? Ali pa bi morala sama odvračati svoje študente od umetnosti? To je že v osnovni protislovje, razumeš? Gre za ogromne zahteve, ves čas moraš dvomiti v to, kar počneš in se nato s temi dvomi boriti. Študentje prihajajo iz teh šol s prav posebnim paketom znanja. Spoznajo se na teorijo umetnosti in še na veliko ostalih stvari. In to znanje lahko kasneje uporabijo kadarkoli, ne glede na to, ali se bodo v življenju ukvarjali z umetnostjo ali ne. Ko takole razmišljam, si pravim, da pravzaprav potrebujemo veliko več študentov umetnosti.
J: Morda nisi imela v mislih le njihovega znanja, ampak bolj njihov način razmišljanja, ki ga osvojijo tekom študija na umetniški šoli, ne?
A: Seveda, zagotovo, verjetno je izkušnja prava beseda. Še ena stvar, ki mi pade na pamet v povezavi s tem je animirani film Walking Life od Richarda Linklaterja. Gledalec zgodbo spremlja skozi oči junaka, ki se ves čas zbuja v drugih sanjah, a gre v resnici ves čas za iste sanje. Ves film je o postavljanju si filozofskih vprašanj o neprisiljenosti realnosti, sanj, svobodne volje in zavesti. V neki sceni, ko par leži na postelji, so v ospredju ravno te teme in on reče nekaj v smislu, da če je neka resnica ali misel dokončana, objavljena, razglašena, je v tistem trenutku dostopna vsem na svetu, kjerkoli so, lahko jo čutiš. Kot bi si vsi telepatsko delili svoje izkušnje. Sicer to mislim na splošno, ne samo na polju umetnosti, ampak v tem je tudi odgovor na vprašanje, zakaj umetniki na raznih koncih sveta delajo na podobnih ali celo enakih projektih istočasno. Ali pa v znanosti, kjer trije ljudje, ki drug za drugega sploh ne vedo, eden v Nemčiji, drugi v Angliji in tretji v Franciji, vsi naenkrat iznajdejo zgodnjo tehniko fotografije in to povsem neodvisno drug od drugega. Mislim, da je to dober primer. Danes takšne podobnosti ne delujejo več tako zanesljivo kot v času, o katerem govorim v povezavi s fotografijo, kjer še zdaleč ni bilo možnosti tako hitrega predajanja informacij. Ne živimo več v izoliranem svetu. Navadili smo se na globalizirano obstajanje, povezavo s svetovnim spletom. Delujemo iz enakih novic in informacij. Podobne stvari se dogajajo na različnih koncih. Hodimo v iste bedaste trgovine na Dunaju, v Pragi, v New Yorku. Dober primer je Ikea, tja lahko greš kadarkoli in vseeno vedno veš, kje najdeš bonbone, kje imajo mesne kroglice ali pa kje lahko kupiš stol, sistem je povsem enak. In prav ta sistemska podobnost sproža določen enoten način mišljenja. Potrebno je misliti tudi na semiotski konformizem, povsod naokoli je nekaj globalno priznanega in legitimnega, česar pa se hkrati nujno ne zavedamo zavestno in sploh ni nujno, da človek opazi, da se v njem rojeva podobno mišljenje in estetika ...
J: V tem je torej po tvojem mnenju vloga umetniške scene v družbi kot celoti? V tem, da pride do določenega zavedanja situacije? Pa tudi v dejstvu, da na celem svetu živimo v tako majhnih skupnostih, ki pa so vse enako globalno povezane, podobno kot v primeru Ikee, le da tukaj takšen enoten sistem predstavlja na primer velika mednarodna razstava kot je bienale, Dokumenta, Art Basel, Frieze in druge?
A: Točno tako, stvari so med seboj povezane. Pomembna pa je tudi lokalna raven, ki je prav tako zanimiva. Ves čas imam namreč precejšen problem s tem, kako zelo me ta država, njena zgodovina in mentaliteta določajo. Medtem ko je v Združenih državah vse zelo multinacionalno, večplastno in tvoja lokalna zgodba nikogar ne zanima, pa je zato potrebno govoriti v »velikem jeziku«, v esperantu umetnosti, izobraženosti, razumevanja. Kaj pa vem, morda bo mogoče lokalne karakteristike neposredno povezati s fenomenom mednarodnosti, ne da bi v njem izginile. A to je odvisno od tega, s katere perspektive si se zmožen izražati.
J: In zakaj si za svoj prvi jezik izbrala angleščino? In to kljub temu, da Hynek in Trin govorita češko in slovensko?
A: Mislim, da nista pripravljena na prave pogovore v slovenščini. Sporazumevanje v angleščini je tako veliko enostavnejše. Zelo naravno je, da svoj jezik nadomestiš ravno z angleščino. A to je odvisno predvsem od tega, v katerem jeziku razmišljaš, saj to vpliva tudi na to, v katerem se nato izražaš. V našem primeru je veliko odvisno tudi od teme pogovora. Kadar se pogovarjamo o Trinu, recimo o njegovi šoli, govorimo češko. Če gre za nekaj povezanega z mojim otroštvom ali pa potjo k moji mami, pride na vrsto slovenščina. A ko pride do pomembnejših tem, govorimo angleško. In seveda se da to dobro izkoristiti tudi v situaciji, ko se želiš oddvojiti od skupine ljudi, v kateri si, takrat izbereš jezik, ki ga drugi ne razumejo.
J: In kako je vse to povezano z odločitvijo, da ste ostali v Pragi in ne Sloveniji, Združenih državah ali v Berlinu?
A: Mislim, da je razlog v osnovi praktične narave. Nisem imela možnosti, da bi se odločila drugače, da bi razmišljala o boljših in slabših možnostih. Nisem imela dobrih kart v rokah. Realno sta bili le dve možnosti, Češka in Slovenija, in niti ena od njiju ni izgledala kot najboljša. Na koncu sva izbrala glede na velikost mesta, koncentracijo ljudi, bogato zgodovino in tudi vizijo možne prihodnosti. V ZDA nismo mogli ostati, bili smo se primorani vrniti. V Nemčiji je bilo še bolj zapleteno, že tako ali tako smo med seboj mešali vplive treh kultur in nemška bi bila četrta. Kar pa je bilo za nas preveč. To bi bil še en jezik, še ena kultura skupaj z njenim celotnim kontekstom. Če stvari okoli sebe ne sprejmeš, in tega midva nisva storila, ostaneš zunaj. Oba sva bila tujca in zato to ni moglo delovati.
J: Kaj pa tvoja češčina, že kar nekaj časa si tukaj, pa se nisi nikoli odločila, da bi se je temeljito naučila. Kako si to razlagaš?
A: Mislim, da predvsem zato, ker sta si Češka in Slovenija precej blizu. Kadarkoli grem lahko nazaj, kar se tega tiče ni nobenih večjih ovir. Kar je očitno razlog, zakaj nisem nikoli v celoti sprejela češke kulture. Če bi prihajala iz kakšne bolj oddaljene dežele, na primer iz Brazilije, bi me tako radikalna geografska in kulturna razdalja mogoče prisilili v večjo prilagojenost. Tako pa nisem imela nikoli tendence iskati kakšnih jezikovnih tečajev češčine in nikoli se češčine nisem naučila v šoli. Učiti sem se začela ob poslušanju radia in povsem paradoksalno sem svojo češčino najbolj utrdila v ZDA, ker Trini takrat še ni razumel angleško, tako da sva morala s Hynkom ves čas uporabljati samo češčino. Ali tukaj poznaš kakšnega tujca, ki bi zares dobro govoril češko?
J: Verjetno ne, naša gramatika je precej težavna.
A: Kar pa zame nikoli ni bila oblika izziva, ki bi me zanimala.
J: Ok.
A: Sprašuješ me precej osebne reči.
J: Se ti to zdi neumno?
A: Ne, samo malo čudno. Mogoče se ljudem, ki bodo knjigo brali, to ne bo zdelo ravno zanimivo.
J: Po mojem mnenju je potrebno vzpostaviti določeno ravnovesje med pogovori o umetnosti in osebnimi zadevami, pa ne mislim v smislu rumenega tiska ... Zelo zanimivo se mi zdi, v koliko stvareh sta s Hynkom prišla do enakih zaključkov v dveh ločenih intervjujih.
A: Ja, lepo. Sva torej končala?