Díry v dlaních Hynka Alta a Aleksandry Vajd
English (translation)
Holes in the Palms of Hynek Alt and Aleksandra Vajd
The Czech Hynek Alt and the Slovenian Aleksandra Vajd demonstrate the treachery and fragility of perceiving the photographic image. Their games with optical illusions, and their sometimes almost trivial manipulations of the photographic image, are part of layered investigations of our relationship to the photographic medium.
They met while studying photography at the Film and TV School of the Academy of Performing Arts in Prague. Their collaboration can be traced back to 2001, when they made the first pictures of the portrait series manwomanunfinished. They photographed each other and added to the series for another eight years. They put the pictures together in pairs, man / woman, and presented them as a personal dialogue and also as a wide register of expressive and emotional synergies. Today we can see manwomanunfinished as a closed stage of their collaboration. It played a key role, however, in defining their thematic fields and in making them aware of the potential of their methods. On the one hand it was the first time Alt and Vajd pointed to the importance of self-reflexivity in their work. As colleagues and as a married couple they keep returning to the question of their professional and personal coexistence, which goes beyond and spans their individual points of view. They stress it through systematic work with their own likenesses, and also on a representative level by photographing paired objects (stereo speakers, for example). Most recently they took up this field in the exhibition When I Will See You Again at Škuc Gallery in Ljubljana (2012). Its complex photographic installation included a range of games reflecting the medium and the photographic process, and symbolic references to the character of their particular relationship. On the other hand the series Manwomanunfinished gave them valuable experience of working with a photographic archive and with the flexibility of meaning of the photographic image in different arrangements. This liberating experience still serves Alt and Vajd in free recombinations of visual material and in shifting the point of a work.
A turning point in their work came around the middle of the last decade. Hynek Alt and Aleksandra Vajd began to turn their attention to the reception of photography. They realised how far our perception of photography is conditioned by anticipation and by conventions of perceiving a two-dimensional image. A model example is the series Nothing Is Beyond (2009). By blacking out the area around window panes photographed at night, the artists made it almost impossible for viewers to identify the pictures as records of a sensory phenomenon. They held literally to the conventional scheme of photography as a "window onto the world". Still, what they presented was an abstraction, which could seem suspicious only because the exhibition of these black and white "Suprematist" compositions was announced as an exhibition of photographs.
In the work of Hynek Alt and Aleksandra Vajd we repeatedly meet a subversive, almost insidious handling of the viewer's seeing and judgement. The series Hole in the Palm (2010) is partly built on confusing optical puns that recall simplified photographic versions of the works of Maurits Cornelis Escher, or popular scientific visualisations of faulty and paradoxical sensory perception. The photographs for You Can't Change the Weather, made a year later, were taken just before their first showing as an attempt to create, in the improvised conditions of the gallery, the most convincing imitations of meteorological phenomena: fog, sunny sky, snowfall, clouds, sunset and so on. The point of Aleksandra Vajd and Hynek Alt's illusionism is not to fool the observer with a spectacular effect. It is to present deception as an integral part of the construction of photographic reality, which always forms the basic tension between a representation and its existing model. They lead us to become sensitive to a particular photograph and to come to terms with the treacherous nature of perception. They show the fickleness of cognitive processes and of applying knowledge as part of our relationship to media. Here what matters is the represented, and also the properties and limits of the technological means, the conditions and contexts in which we approach them, and not least the photographer, who handles these possibilities, limits, conditions and contexts performatively. Step by step the scope of Hynek Alt and Aleksandra Vajd widens. Their latest public appearances show signs of a synthesis in which the objective relations of the photographed object, the photographers and the camera have become part of a complex formation. Inside it one can follow lines of a philosophical, a psychological and a purely sensualist approach, none placed above the others. They no longer lead the observer into a deceptive environment by deliberately didactic means. They draw the observer into dense environmental situations, where they gladly leave the second dimension for a reverse transcription, building the space of the image with real three-dimensional objects. They probe the understanding of light and time in photography. They rearrange archives without referring to anything other than the undisclosed mass of accumulated pictures. They refer to themselves as actors in these situations... All the while they keep setting their subversive traps and present photography as a decentralised, changeable network with rhizomatic connections.
Jiří Ptáček
The author is an art critic and curator of Fotograf Gallery, Prague
Czech
Díry v dlaních Hynka Alta a Aleksandry Vajd
Čech Hynek Alt a Slovinka Aleksandra Vajd demonstrují záludnost a křehkost vnímání fotografický obrazu. Hrami s optickými klamy a iluzemi a někdy až triviálními manipulacemi fotografického obrazu jsou však součástí vrstevnatých zkoumání našeho vztahu k fotografickému médiu.
Poznali se během studií fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze a jejich spolupráci lze zpětně stopovat až do roku 2001, kdy vytvořili první snímky portrétního souboru manwomanunfinished. Navzájem se fotografovali a soubor doplňovali dalších osm let. Snímky skládali do dvojic muž / žena a prezentovali nejen jako osobní dialog, ale jako široký rejstřík výrazových a emocionálních synergií. Dnes můžeme manwomanunfinishedmůžeme vnímat jako uzavřenou etapu jejich tvůrčí spolupráce. Sehrál ale klíčovou roli při definování tématických okruhů a uvědomování potenciálu svých tvůrčích metod. Z jedné strany vzato to bylo poprvé, kdy Alt s Vajd upozornili na význam sebereflexivity v jejich práci. Jako kolegové a manželé se k problematice vzájemného profesní a partnerské koexistence, překračující a zastřešující individuální hlediska, průběžně vracejí dodnes. Zdůrazňují ji nejen systematickou prací s vlastními podobiznami, ale rovněž v zástupné rovině fotografováním párových předmětů (např. stereo reproduktorů). Prozatím naposledy se touto oblastí zaobírali v rámci výstavy When I Will See You Againv lublaňské Škuc Gallery (2012), kde do komplexní fotografické instalace zahrnuli jak spektrum her s reflexí média fotografie a fotografického procesu, tak právě symbolické odkazy k charakteru jejich specifického vztahu. Na druhé straně jim soubor Manwomanunfinished dal cennou zkušenost práce s fotografický archivem a významovou pružností fotografického obrazu při jeho odlišných sestavách. Tato uvolňující zkušenost dodnes Altovi a Vajd slouží při volných rekombinacích obrazového materiálu a akcentování odlišných point.
Zlom v jejich tvorbě nastal přibližně v polovině minulé dekády. Tehdy Hynek Alt a Alexandra Vajd začali obracet pozornost k problematice recepce fotografie. Uvědomili si, nakolik je naše vnímání fotografie podmíněno předjímáním a konvencemi ve vnímání dvojrozměrného obrazu. Za modelový příklad lze vzít soubor Nothing Is Beyond (2009), v němž autoři vykrytím plochy kolem okenních tabulek fotografovaných v noci dosáhli téměř nulové pravděpodobnosti, že by je diváci ztotožnili snímky se záznamem smyslového jevu. Konvenčního schématu fotografie jako „okna do světa“ sice drželi doslovně, přesto došli jim předložili abstrakci, která se mohla jevit podezřelou pouze tím, že výstava těchto černobílých „suprematistických“ kompozic byla ohlášena jako výstava fotografií.
V práci Hynka Alta a Alexandry Vajd opakovaně narážíme na subverzivní, téměř zákeřné zacházení s viděním a úsudkem recipienta. Soubor Hole in the Palm(2010) je zčásti postaven na matoucích optických hříčkách připomínajících zjednodušené, fotografické verze děl Mauritse Cornelise Eschera či rozšířených vědeckých vizualizací chybného a paradoxního smyslového vnímání. O rok novější fotografie pro soubor You Can´t Change the Weather zase vznikly těsně před jejich prvním vystavením coby pokus vytvořit v improvizovaných podmínkách galerie co nejvěrohodnější nápodoby meteorologických jevů – mlhy, slunečné oblohy, sněžení, mračen, západu slunce, apod. Smyslem iluzionismu Aleksandry Vajd a Hynka Alta ale není oklamat pozorovatele spektakulárním efektem, nýbrž klam prezentovat jako nedílnou součást konstrukce fotografické reality, která vždy utváří základní napětí mezi reprezentací a jejím existujícím předobrazem. Vedou nás ke zcitlivění ke konkrétní fotografii a smíření se zrádnou povahou vnímání, vrtkavostí kognitivních procesů a aplikace poznatků jako součásti našeho vztahu k médiím, kdy roli hraje nejen reprezentované, ale rovněž vlastnosti a limity technologického prostředku, podmínky a kontexty, v nichž k nim přistupujeme, a v neposlední řadě také fotografující osoba, která s možnosti, limity, podmínkami a souvislostmi performativně zachází. Záběr Hynka Alta a Aleksandry Vajd se po jednotlivých krocích stále více rozprostírá a jejich poslední veřejné výstupy vykazují znaky syntézy, v níž se objektivní relace fotografovaného předmětu, fotografujících osobností a kamery staly součástí komplexního útvaru, uvnitř něhož lze sledovat linie filosofického, psychologického i čistě senzualistického přístupu, aniž by přitom jedna byla kladena nad ostatní. Pozorovatele již neuvádějí do klamného prostředí záměrně didaktickými postupy, ale vtahují do hutných environmentálním situací, v nichž rádi opouštějí druhý rozměr ve prospěch reverzní transkripce budování prostoru v obraze skutečnými trojrozměrnými objekty; sondují chápání světla a času na fotografii; přeskupují archivy, aniž by referovali o něčem jiném než o neodkryté mase nahromaděných snímků; odkazují k sobě jako k aktérům těchto situací... Nadále přitom kladou své subverzivní pasti a fotografii představují jako decentralizovanou, proměnlivou síť s rhizomatickými spojeními.
Jiří Ptáček
Autor je kritik umění a kurátor Fotograf Gallery, Praha