The Holey City / Děravé město

English

0) Introduction

With the bag of tricks, methods, perceptions, and concepts of years of cultural theory, art practices, architecture, and engineering, we already know quite well how to approach the city. The Situationists famously contributed their part by drifting and mapping experiences of urban capitalism, but so did many other practitioners and theorists of space – from the artistic avant-garde and symphonies of the city to the theorists of space and its multiple modes of segregation. In everyday life, too, we have been trained even if we don’t necessarily express our training in words of theory. We have been trained to see and unsee cities so as to successfully enjoy the pleasantness and unpleasantness of living in them. For example, China Miéville’s novel The City & the City is actually a story of this, and only this: how to learn to unsee things so as to survive the city. This skill is hard-wired into the soft systems that coordinate our eyes, hands, and feet. We walk across cities bound not to notice their mundane aspects, especially in those cities familiar to us.

Part of the art of living in a city is automatic, and part of it is automated. This includes the automatic sense of habit of how we orient ourselves by means of a system of cues, as well as how cities are read (unconsciously), and how infrastructural systems have developed, from navigation using maps to navigation being done for us (Google Maps and the like). Somnambulism is the mode of description that speaks to this way of understanding the primacy of automation. 01

In the context of spring 2020, cities turned from sites of proximity, at times uncomfortably crowded, to observing of distance – two metres or more, and often with only a quarantine view through a living-room window. It is a reminder of a different set of ways the city can open up after its routines are so suddenly mixed up. Olga Tokarczuk describes it in the short story “A New World Through My Window”:

From my window, I can see a white mulberry, a tree I’m fascinated by – one of the reasons I decided to live where I live. The mulberry is a generous plant – all spring and all summer it offers dozens of avian families its sweet and healthful fruits. Right now, the mulberry hasn’t got back its leaves, and so I see a stretch of quiet street, rarely traversed by people on their way to the park. The weather in Wrocław is almost summery: a blinding sun, blue sky, clean air. Today, as I was walking my dog, I saw two magpies chasing an owl from their nest. At a remove of just a couple of feet, the owl and I gazed into each other’s eyes. Animals, too, seem to be waiting expectantly, wondering what’s going to happen next. 02

The mundane description of what is out there, through a distance mediated by a window, highlights a different city that is taking shape. It’s not even an allegory, really. While we can read such scenes as proxies for all kinds of massive changes taking place across cities everywhere, it is also exactly what it says: a transformation of what we observe and what is observed, what is seen and what comes to the fore. The city and its automatic routines are exposed in a totally new way, like a planetary-scale experiment in urbanism – which part of it fails, which needs to be further emphasised. 03

Inspired by Hynek Alt’s series of photographs that map the city of pipes, holes, digs, and excavations, we observe the city that continues its life beneath the abandoned street surfaces. Besides a response to this series of images, I want to describe a couple of possible methodological and conceptual avenues to read such images, from digging to infrascapes. When James Elkins quite aptly dedicated a chapter to “the Pavement” in his book How to Use Your Eyes, 04 he described the banality of asphalt with a lovely fondness for the dynamic reality of its cracks and crumbling. The pavement and roads became aesthetic objects revealed at the moments of their breaking down (cue Heidegger, cue infrastructure theorists), but we can dig deeper (the puns are deep and endless) so as to appreciate that under the crack lie the pipelines.

1) Photography for the Underworld

Cities are made of pipes and wires inside walls, of plumbing and cabling under the pavement. Forget the people for a moment, as there would be none without the life-support system of pipes that carry shit and water, electricity and information. This is the work of infrastructure. Scholars such as Susan Leigh Star exhort us “to study boring things”. 05 Of course, Star does not merely refer to hard-surfaced things and what lurks inside them, but rather to the infrastructure of administration, lists, classification, and categories. But we should still realise the value of photographing boring things as an extended assay in contemporary urbanism, and as part of the seriality of modern photography. It is, after all, to echo Allan Sekula, not a question of a singular photograph, with its own commodified value, but rather of sequences, relations, and series. Or, if you have seen one gaping hole, you have not seen them all.

Star’s ethnography of infrastructure includes multiple angles of scholarly study that are relevant in considering Alt’s photographic practice. Infrastructure is defined not only by embeddedness, transparency, and expert knowledge but also by the moments when it breaks down. While this trope has been used – overused, some would say – in contemporary writing and scholarship to describe our infrastructural surroundings, including in cities, it is nonetheless pretty much on the money when it comes to realising the importance of cracks in the everyday life of surfaces. Thus is revealed the layer of modern history that began with the downward vertical construction of the city, which intensified from the 19th century through the building of various life-support systems: sewerage, underground transport, and the variety of pipes and cables that fill the city as its underground design aspect.

The city is a big gaping hole, or a multitude of holes opening up and closing down. It is constantly maintained in order to function, whether this be the infrastructural pipes and systems or the pavements themselves. Infrastructural breakdown calls for specialist labour cordoned off from pedestrians and vehicles with signs warning of possible open holes. “Manhole” is the quirky everyday term for this opening, which gives access to the underneath, the closed-off world of public utilities. A pothole is an issue of bumps and transport. A hole for each function and dysfunction.

And if the city was not just a big gaping hole to be maintained, then surely it is a sewer. In more eloquent terms, this infrastructure of modern order was articulated by Dominique Laporte (2000) in his wonderful study History of Shit – basically a book about order and how to build it into a city:

Surely, the State is the Sewer. Not just because it spews divine law from its ravenous mouth, but because it reigns as the law of cleanliness above its sewers. Cleanliness, order, and beauty, defined by Freud as the cornerstones of civilization, are elevated to new heights when embodied by the State. “Civilization,” says Lacan, “is the spoils: the cloaca maxima.” 06

To which we might add that someone cleans up the systems at regular intervals, ensuring that the city, the state, civilisation is a big operation involved in how to ensure that fluids are running, pipes are maintained, and holes are covered.

2) Infrascapes

But we are not in the business of waste management; we are in the business of images and photography. They present their own layer of images and media across the city that is already an existing media ecology. One concept that feels apt in the context of Alt’s photography is that of the infrascape. With Samir Bhowmik, we use this to refer to urban and rural landscapes as they unfold in relation to energy infrastructure. But the photographic method of site-specific visual investigations can also be used to understand such things as the holey city in Alt’s series.

Infrascapes are those infrastructural landscapes that are of interest as much to media studies as to landscape architects and geographers. They open up as visual investigations in practices of photography that become part of the lure of the city as a visual, material surface to be studied. The term “infrascape” acknowledges that even before being photographed, urban landscapes are already inscribed in multiple materials and technologies. Such infrastructure defines the city through their own material inscriptions: they leave a mark in the city, under and inside their walls, sometimes even on the surfaces as signs of their existence.

Infrascapes track how cities and landscapes are already inscribed as technologies. The knowledge that emerges from realising the centrality of the infrascape folds back how we read cities – rewriting our sense of automated seeing and navigating of the city – and their naturalised sites. According to the assumptions that nature stands as a primary ground, infrastructure in urban societies is equally a candidate for the “ground”, however artificial or mundane. Hence it has become clear that the concept of what constitutes the “environment”, or “nature” itself, needs to be rethought to include technology as a constituent, productive, and dynamic part.

Of course, to add a further twist, photographic digging into the depths of the city is also one form of a media-archaeological excavation. Could there be even a typology of holes, in the way philosophers Roberto Casati and Achille Varzi (1995) argue, pointing to three: superficial hollows, perforating tunnels, and internal cavities. And what other typologies of holes and their bespoke surfaces could one map in the more specific archaeology of a city? In Shannon Mattern’s words, this concerns “urban media histories [that] are cyclical, entangled, a messy mix of discourses and dirt, imaginaries and I-beams, sketches and sensors” 07 – and, we might add, pipes and holes.

3) Urban Dig

In the context of the series of photographs on the aesthetics of holes and their infrastructural allies of pipes and cables, one is led on a rather wild, down-the-rabbit-hole trip, in the way Alice was on the way to Wonderland. The hole’s aesthetic and imaginary status has been well documented in various literary contexts over the centuries. It has been emptied of its possible connotations to such an extent that it would seem that only grandiose things, such as photographs of black holes, would be enough to make them interesting again. Yet, not unlike Alice on her descent into other worlds, the task has more than aesthetic or imaginary value. As part of series of infrascapes, the holey city of infrastructures opens up a way to understand what multiple realities hide inside surfaces we don’t immediately see through. As for the practice of opening up, it has also similar connotations.

The archaeological dig is a central trope of modern knowledge about material sites and unearthing the realities of past times, but so too is the urban dig. Archaeology shifted early on from the remnants of ancient civilisations to the city (Walter Benjamin and the ruins of urban capitalism) and the psyche (Sigmund Freud). Thus, the urban dig, as suggested by Laporte, combines such aspects like a Klein bottle: the birth of the modern subject and the birth of the modern sewerage system both deal with how to keep things in order and how to prevent the crap from surfacing too violently.

Furthermore, could the urban dig be considered in some way as a method, or part of a methodology, that relates to material activities but implies a scaffolding for a systematic way of knowing, paving the path to knowledge about materials, cities, habits, perceptions, and forms of seeing and unseeing? A rather flimsy-sounding suggestion, perhaps, but one with a certain depth in its connotations. The material, even bodily activity of digging becomes one of knowledge about surfaces, of opening up visibilities, of distributing a new sense of the infrastructural underground that underpins the surface of what we take for granted and as a subject of everyday experience.

And they are specific. Holes are always this particular hole on this particular surface. As Casati and Varzi argue in their analytical take on the metaphysics of holes: “[T]he hole depends for its existence on the existence of a wall, and of that particular wall. The borders of the hole mark an interruption in the surface of the wall. A discontinuity breaks in, and you can imagine how to restore the natural continuity of the surface so as to make the hole disappear. Thus, it is by perceiving a discontinuity in the surface of the wall that you seem to perceive the hole. Surfaces are the major character here.” 08

Digging through the holey city exposes the multiple historical realities where material infrastructures are layered, revealing different “distinctive temporalities and evolutionary paths”. 09 Digging opens the different temporalities that are all the time stacked in the infrastructure of cities, in media-technological objects, and in everyday habits. It resonates with media-archaeological methods that have emphasised the multiple connotations of excavation. However, this method does not venture into the archive of documents, but instead reads the city itself as a way of uncovering earlier forgotten paths of media history 10 and as site-specific work on abandoned technologies and infrastructures, sharing a ground with methods of contemporary archaeology. 11

To pick up on Hynek Alt’s photographic series of holes and pipelines is then to combine the multiple worlds of the aesthetics of surfaces and the gaping holes both as meaningful objects of investigation in the infrastructural sense and as alternative maps through which we realise what makes the city function as an automation – both underground and above the ground, including how we observe the city surfaces.

 April 2020

Notes (English)

- 01 See Tony Sampson, A Sleepwalker’s Guide to Social Media (Cambridge: Polity, 2020).
- 02 Olga Tokarczuk, “A New World Through My Window”, The New Yorker, 8 April 2020, https:// www.newyorker.com/books/page-turner/a-new-world-through-my-window.
- 03 Benjamin Bratton, “18 Lessons of Quarantine Urbanism”, Strelka Mag, 3 April 2020, https://strelkamag.com/en/ article/18-lessons-from-quarantine-urbanism.
- 04 James Elkins, How to Use Your Eyes (London: Routledge, 2000).
- 05 Susan Leigh Star, “The Ethnography of Infrastructure”, American Behavioral Scientist 43(3) (1999): 377.
- 06 Dominique Laporte, History of Shit, trans. by Rodolphe el-Khoury (Cambridge, MA: The MIT Press, 2000), 56.
- 07 Shannon Mattern, Code + Clay, Data + Dirt: Five Thousand Years of Urban Media (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2017), xx.
- 08 Roberto Casati and Achille Varzi, Holes and Other Superficialities (Cambridge, MA: The MIT Press, 1995), 9.
- 09 Mattern, Code + Clay, xxviii.
- 10 Jussi Parikka, Geologie médií, trans. by Jan Petříček (Praha: Karolinum Press, 2020).
- 11 Angela Piccini (ed.), ‘Media Archaeology – special section’, The Journal of Contemporary Archaeology 2(1) (2015).

Czech

0) Úvodem

Uvědomíme-li si dostupnou zásobu postupů, metod a možností vnímání, s koncepty vycházejícími z roky se vyvíjející kulturní teorie, z umělecké praxe, architektury a stavitelství, máme k dispozici relativně dobrou představu, jak přistupovat k městu. Situacionisté se vší pompou přispěli svým dílem – zmapováním městského kapitalismu –, stejně tak ovšem přispěli mnozí další praktikové a teoretikové prostoru, počínaje uměleckou avantgardou a městskými symfoniemi a konče teoretiky prostoru, potažmo jeho mnohých možností segregace. Dokonce i v běžném každodenním životě procházíme studiem – i přesto, že jej ne vždy artikulujeme skrze teorie. Učíme se dovednosti město střídavě vidět a přehlížet, což je nezbytné, pokud chceme ve městě žít a těšit se z jeho radostí i strastí. Právě o tomto úkolu vypráví román Chiny Miévilla Město & město (The City & the City, 2009) 01: Představuje nám příběh přehlížení, nezbytného pro městské přežívání. Nastíněná dovednost k nám přináleží, prorůstá naším řídicím centrem, jehož úkolem je ovládat oči, ruce a nohy. Kráčíme městem, ale cosi nám brání vnímat jeho všední aspekty – nejvýrazněji pak v takovém městě, které dobře známe.

Část umění, jímž je žití ve městě, je automatická, jiná část zase automatizovaná. Hovoříme nyní jak o automatickém smyslovém zvyku orientace v systému náznaků, jež vycházejí naproti našemu čtení (nevědomému), tak o infrastrukturálních systémech, jež se z hledání v mapách vyvinuly ve skutečnost, že nám je navigace poskytována (vzpomeňme např. na Mapy Google). Vůdčí roli procesu mechanizace si v našem chápání můžeme přiblížit popisem náměsíčné osoby. Viz A Sleepwalker’s Guide to Social Media (Náměsíčníkův průvodce po sociálních médiích, Sampson, 2020). 02

V kontextu jara roku 2020, času většinou společensky bujarého, jsme ve městech namísto blízkosti pozorovali vzdálenost přinejmenším dvou metrů a náš pohled byl přitom často lemován karanténním výhledem, který nám poskytl náš obývák. Připomíná se jiná, nová paleta způsobů, jimiž se město otevírá ve chvíli, kdy dojde k narušení městského stereotypu. Olga Tokarczuková v textu A New World Through My Window (Nový svět pohledem z okna, 2020), uveřejněném v New Yorkeru, takový zážitek popisuje: 03

„Z okna vídám jistý strom – moruši bílou –, který mě fascinuje. Je i jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla žít právě tam, kde žiju. Moruše je štědrá – po celé jaro a přes celé léto nabízí desítkám polétavých rodinek sladké a zdravé plody. Na jejích větvích ještě stále chybí listy, a tak vidím, jak se za nimi rozpíná tichá ulice. Zřídka ji křižují lidé mířící do parku. Počasí je ve Vratislavi téměř letní: Slunce oslnivě září, nebe je modré, vzduch čistý. Když jsem dnes venčila psa, zahlédla jsem dvojici strak – vyháněly ze svého hnízda sovu. Dívaly jsme se jedna druhé do očí, sova a já, na vzdálenost sotva metru či dvou. Zdá se, že i zvířata netrpělivě vyčkávají a že také uvažují: ‚Co se teď bude dít?‘“

Popis běžné existence vnějšku nazíráním napříč vzdáleností, a navíc skrze okno, staví do popředí jinakost současného města. Ve skutečnosti vlastně ani nejde o alegorii. Můžeme podobné výjevy chápat jako zástupnou realitu všemožných masivních změn, jimž podléhají města po celém světě, ale ve stejnou chvíli je tato scéna přesně tím, o čem vypráví. Sledujeme změnu v tom, co pozorujeme a co je pozorováno, co vidíme a co v našem vidění vyniká. Město se společně se svými automatickými rutinami odhaluje ve zcela novém světle – jedná se o urbanistický ekvivalent experimentu planetárního měřítka – čekáme, jaká část města neobstojí, a na co je tedy třeba klást zvláštní důraz. Viz článek 18 Lessons of Quarantine Urbanism (18 lekcí karanténního urbanismu, duben 2020) B. H. Brattona. 04

Pod dojmem, k němuž nám svou fotografickou sérií mapující město trubek, děr, vývrtů a výkopů dopomohl Hynek Alt, pozorujeme město, jehož život pokračuje – pod opuštěným povrchem brázděným ulicemi. Rád bych zde na Altovu sérii reagoval, ale také bych chtěl popsat pár možných metodologických a konceptuálních přístupů ke čtení podobných obrazů (od výkopů po „infrascape“).

James Elkins zcela příhodně věnoval jednu kapitolu své knihy How to Use Your Eyes (Jak používat oči, 2000) 05 chodníku 06, přičemž popis asfaltové banality protkal láskyplnou něhou k dynamické realitě, již představují povrchové praskliny a jiné nedokonalosti. Chodník i silnice se stávají estetickými objekty – k jejich odhalení jakožto takových přitom dochází v okamžiku jejich poškození (nápovědu najdeme u Heideggera nebo teoretiků infrastruktury) – ale my se můžeme ponořit hlouběji (všimněte si naší metafory!), a až tehdy doceníme, že pod prasklinou spočívá potrubí.

1) Fotografie pro podsvětí

Města jsou stvořena z trubek a drátů uvnitř zdí, z kanálů a kabelů ukrytých pod zemí. Na chvíli zapomeňme na lidi – žádní by ostatně ve městě nežili, nebýt páteře našich životů, kterou potrubí představuje. Proudí jím odpad, voda, elektřina i informace. Tuto infrastrukturu někteří badatelé, např. Susan Leigh Starová 07, označují za „nudný předmět studia“. Starová přirozeně nemá na mysli jen hmotné předměty a jejich tajuplné obsahy, nýbrž infrastrukturu administrativy, seznamů, tříd a kategorií. My bychom přesto měli mít na paměti hodnotu, kterou focení nudných předmětů představuje – je totiž podrobnou studií současného urbanismu a součástí vývoje moderní fotografie. Koneckonců, v souzvuku s Allanem Sekulou můžeme říct, že se zde nejedná o výjimečnost jedinečné fotografie komodifikované hodnoty, ale o sekvence, vztahy a série. Nebo jinak: Pokud jste viděli jednu ohromnou díru, neznamená to, že jste je viděli všechny.

Etnografie infrastruktury Susan Leigh Starové zahrnuje několikero výzkumných hledisek, které můžeme legitimně aplikovat na Altovu fotografii. Infrastruktury jsou určeny „vnořeností“, průhledností a hlubokou znalostí, ale stejně tak je utváří okamžiky, kdy se infrastruktura rozpadá. I když tohoto motivu se užívá – někteří by dokonce řekli, že až příliš – v dnešní odborné i krásné literatuře za účelem popsat, co za infrastrukturu nás obklopuje (i ve městě), je zcela namístě uvědomit si důležitost trhliny v každodenním životě povrchů. Odkrývá se před námi vrstva moderní historie, která postupně začíná se zpomalováním vertikální výstavby města – ta nabývala na intenzitě od 19. století společně s výstavbou systémů podpory života: Patří sem kanalizace, podzemní doprava, ale stejně tak rozmanitá potrubí a všelijaké kabely, jež následně naplňují město coby jeho podzemní konstrukční aspekt.

Město je v zásadě velká díra nebo mnohost děr, jež se otevírají a zavírají. Neustále je o něj pečováno, aby zůstávalo funkční, a to ať už se jedná o infrastrukturu potrubí a údržby, nebo samotné chodníky. Pád infrastruktury si žádá zásah specialisty, jehož práce je před chodci a vozidly „uzavřena“ výstražnými cedulemi, které varují před děrami. Průlez, vpust, či odborněji revizní šachta, jsou regulérní, ale zároveň bizarní názvy vstupu do podzemí, uzavřeného světa městských podniků. Do dopravní jámy plné výmolů. Každé díře náleží funkce i dysfunkce.

I kdyby město nebylo pouhou dírou v zemi, o níž je zapotřebí pečovat, dozajista je kanálem. Výstižněji se k infrastruktuře moderního řádu vyjádřil Dominique Laporte v dokonalé studii Histoire de la merde: Prologue (1978, v anglickém překladu A History of Shit, Historie sraček, 2000). 08 Ta je v zásadě knihou o řádu a jeho převodu do města. Ostatně napsal následující: 09

„Stát je dozajista Stoka. Nejen proto, že z jeho dravé tlamy prýští božský zákon, nýbrž proto, že panuje zákon čistoty. Čistota, řád a krása jsou podle Freuda úhelné kameny civilizace – a ještě vyššího postavení dosahují, pokud je ztělesňuje Stát. ‚Civilizace‘, tvrdí Lacan 10, ‚je odpad: cloaca maxima.‘“ K tomu my dodáme: někdo tuto soustavu pravidelně čistí, čímž zajišťuje, že město, stát i celá civilizace funguje – to mj. znamená, že tekutiny tečou, kam mají, o potrubí je postaráno a díry jsou zahlazeny.

2) Infrascape

Naším zájmem ale není management odpadu, je jím obraz a fotografie. Samostatná vrstva obrazů a médií napříč městem, které je samo o sobě ekologií médií. Jedním z přístupů, které se v případě Altova fotografického díla zdají být nosné, je infrascape. Spolu se Samirem Bhowmikem 11 tímto pojmem odkazujeme k městským a venkovským krajinám, které se ve svém prostoru propojují s energetickými infrastrukturami. Fotografická metoda site-specific vizuálního „výzkumu“ nám nicméně může pomoci i s chápáním pole, na němž se nachází Altovo „děravé město“.

Infrascape je taková krajina s vlastní infrastrukturou, která je přitažlivá jak z pohledu mediálních studií, tak krajinářských architektů nebo geografů. Infrascape se před námi obnažuje: Je vizuálním výzkumem v gesci fotografie – fotografování se přitom samo stává součástí soukolí vábícího města, viditelného, hmatatelného, které lze studovat. Pojem infrascape přiznává, že městská krajina se již vepsala do množství materiálů a technologií, ještě než byla vyfocena. Infrastruktura materiálů i technologií město určuje vlastními hmotnými „vpisy“: Ve městě zanechávají svá znamení – pod zdmi, uvnitř zdí a někdy i na jejich povrchu –, která stvrzují jejich existenci.

Infrascape mapuje, jak se město či krajina vepsalo coby technologie. Taková znalost, jež vyvstává z přijetí ústřední pozice infrascape, přepisuje naše čtení města – mění naše vnímání automatizovaného vidění a orientace ve městě –, včetně míst, která známe. Na základě předpokladu, že příroda je „základní půdou“ či východiskem, ve městských společnostech je vhodným kandidátem na tuto „pozici“ infrastruktura – jakkoli náhražkovým a světským kandidátem zůstává.

Jasně vidíme, že je zapotřebí přepracovat samotný koncept toho, co utváří „prostředí“, potažmo „přírodu“, a implementovat do jeho chápání technologii, která jej spoluurčuje a je jeho produktivní, dynamickou součástí.

Abychom vše ještě trochu zamotali, dodejme, že fotografické zkoumání městských hlubin je také formou mediálně-archeologické exkavace. Můžeme přijít i s typologií děr, přičemž podobně jako filozofové Roberto Casati a Achille Varzi v knize Holes and Other Superficialities (Díry a další povrchnosti, 1995) 12 se přikláníme ke třem typům: povrchové díry, tunelové vrty a (vnitřní) dutiny. Jen si představme, jaké další typologie děr a přináležejících prostorů je možné odkrýt v konkrétněji vymezené archeologii města. Slovy Shannon Matternové se v takovém případě věnujeme: „dějinám městských médií – cyklickým, provázaným, zmatenému pletenci diskurzů, špíny, představ, traverz, nákresů a čidel“ 13 – a rovněž potrubí a děr, mohli bychom dodat.

3) Městský výkop

V kontextu fotografické série věnované estetice děr a jejich infrastrukturních spojenců – potrubí a kabelů – člověk zažívá celkem šílenou/divokou cestu králičí norou, podobně jako Alenka cestou do Říše divů (Alice’s Adventures in Wonderland, Lewis Carrol, 1865) 14. Estetický a imaginativní status děr byl v průběhu staletí pečlivě zdokumentován v mnoha literárních dílech. Byl také zbaven všemožných přidružených významů, což zašlo do té míry, že by se mohlo zdát, že žádná z děr kromě tak velkolepých, jako je třeba černá díra, už nemá moc zaujmout. Přesto nám nejde jen o estetickou a imaginativní hodnotu (ostatně ani v Alenčině příběhu nejde jen o to). Svou provázaností infrascape (děravé město infrastruktur) otevírá způsob chápání mnohých skutečností, jež se ukrývají v površích, skrze které na první pohled nevidíme. Co se týče aktu otevírání, v něm nacházíme podobné významy.

Archeologický výkop je ústředním zdrojem moderních poznatků o hmotných památkách a prostředkem odkrývání realit minulosti – stejnou funkci plní městský výkop. Archeologie brzy přesunula svou pozornost od ostatků antických civilizací do měst (vzpomeňme zde Waltera Benjamina a ruiny městského kapitalismu) a duší (vzpomeňme Sigmunda Freuda). Městský výkop – jak nám také ukazuje Laportova kniha 15 – v sobě kombinuje aspekty Kleinovy láhve: moderní člověk i moderní odpadní systém v otázce vlastního zrodu řeší otázku, jak při životě udržet řád a jak zajistit, aby sračky příliš neprosakovaly na povrch.

A co kdybychom městský výkop v jistých ohledech chápali jako metodu nebo součást metodologie, která se vztahuje k hmotným procesům, ale zároveň naznačuje konstrukci systematického poznávání? Jako způsob, který dláždí cestu k chápání materiálů, měst, zvyků, vnímání, způsobů vidění i přehlížení? Možná takový návrh vyznívá poměrně chabě, svými vedlejšími významy však míří poměrně hluboko. Dotýká se např. materiálu, a dokonce i fyzického rozměru kopání – učí nás chápat povrchy a dívat se novýma očima, přináší nový náhled na infrastrukturu podzemí, a přitom právě ta podpírá povrch čehosi, co přijímáme jako samozřejmé a rutinní.

Přitom každá díra má své určení – vždy je konkrétní dírou v konkrétním povrchu. Jak říkají Casati a Varzi v analytickém náhledu na metafyziku děr: 16

„Existence dané díry se zakládá na existenci zdi – konkrétní zdi. Hranice díry vyznačují přerušení v povrchu zdi. Vchází diskontinuita a my si můžeme představovat, jak přirozenou kontinuitu obnovit, tzn. jak odstranit díru. Co se nám jeví jako díra, je tedy důsledek toho, že spatřujeme diskontinuitu v povrchu zdi. Důležitějším aktérem je zde zeď.“

Výkop v „děravém“ městě vyjevuje rozmanité historické reality, vrstvami hmotných infrastruktur nám ony reality představují „množství vzájemně odlišných časových a evolučních drah“ 17. Výkop otevírá rozmanité časovosti, jež se věčně těsnají v městských infrastrukturách, v objektech mediálních technologií a v každodenních návycích, a souzní s metodami archeologie médií. Tyto metody kladou důraz na četné významy pojmu exkavace – tentokrát ovšem nespekulujeme nad archivními dokumenty. Namísto toho čteme přímo samotné město a snažíme se odkrýt zapomenuté cesty historie médií (Jusii Parikka, A geology of Media, 2020 18) – nahlížíme město jako site-specific pramen poznávání opuštěných technologií a infrastruktur, přičemž naše metody se překrývají s metodami soudobé archeologie (Angela Piccini, 2015 19).

Chápat významy fotografické série Hynka Alta, v nichž zachycuje díry a potrubí, znamená spojit svět estetiky povrchů a svět děr a oba nazírat jako smysluplné předměty zkoumání v rámci infrastruktur. Znamená to též nazírat je (fotografie) jako alternativní mapy, které nás dovedou k uvědomění, proč město funguje mechanicky – jak pod zemí, tak nad jejím povrchem –, a také způsobů, jakými pozorujeme městské povrchy.

 duben 2020

Notes (Czech)

- 01 China Miéville. The City & the City. London: Macmillan, 2009. České vydání: China Miéville. Město & město. Přeložil Milan Žáček. Praha: Laser-books, 2009.
- 02 Tony Sampson. A Sleepwalker’s Guide to Social Media. Cambridge: Polity, 2020.
- 03 Olga Tokarczuk. „A New World Through My Window“ [online]. The New York. 8. 4. 2020. [cit. 5. 8. 2020]. Dostupné z: https://www.newyorker. com/books/page-turner/a-new-world-through-my-window.
- 04 Benjamin H. Bratton. „18 Lessons of Quarantine Urbanism“ [online]. Strelka Mag. 3. 4. 2020 [cit. 10. 8. 2020]. Dostupné z: https://strelkamag.com/ en/article/18-lessons-from-quarantine-urbanism.
- 05 James Elkins. How to Use Your Eyes? London, New York: Routledge, 2000.
- 06 James Elkins. „How to look at Pavement?“. In Týž. How to Use Your Eyes? London, New York: Routledge, 2000, kapitola 4, s. 28–33.
- 07 „This article is in a way a call to study boring things. Many aspects of infrastructure are singularly unexciting.“ In: Susan Leigh Star. „The Ethnography of Infrastructure“. American Behavioral Scientist. 1999, vol. 43, no. 3, s. 377–391.
- 08 Dominique Laporte. Histoire de la merde: Prologue. Paris: C. Bourgois, 1978. Dominique Laporte. History of Shit. Translated by Rodolphe el-Khoury. Cambridge, MA: The MIT Press, 2000.
- 09 „Surely, the State is the Sewer. Not just because it spews divine law from its ravenous mouth, but because it reigns as the law of cleanliness above its sewers. Clean-liness, order, and beauty, defined by Freud as the cornerstonesof civilization, are elevated to new heights when embodied bythe State. “Civilization,” says Lacan, “is the spoils: the cloaca maxima.” “ (Dominique Laporte. „The Colonial Thing“. In: Týž. History of Shit. Translated by Rodolphe el-Khoury. Cambridge, MA: The MIT Press, 2000, s.
- 10 Jacques Lacan. „Yale University, Kanzer Seminar“. Conferences in North American universities: the 2 December 1975 at Massachusetts Institute of Technology. In: Scilicet, 1976, no. 6/7, s. 7–31.
- 11 Samir Bhowmik – Jussi Parrika. „Infrascapes for Media Archaeographers“. In: Moritz Hiller – Stefan Höltgen. (Hrsg.) Archäographien: Aspekte einer radikalen Medienarchäologie. Berlin: Schwabe Verlag, 2019.
- 12 Roberto Casati – Achille Varzi. Holes and Other Superficialities. Cambridge (MA): The MIT Press, 1995.
- 13 „Such a variety of topoi – urban and mediated fantasies, recited across the ages and manifested in diverse forms across the globe – demonstrate that our urban media histories are cyclical, entangled, a messy mix of discourses and dirt, imaginaries and I-beams, sketches and sensors.“ (Shannon Mattern. Introduction. Ether/Ore. In: Táž: Code + Clay, Data + Dirt. Five Thousand Years of Urban Media. Minneapolis: University of Minnesota Press, 2017, s. xx.)
- 14 Lewis Carrol. Alice’s Adventures in Wonderland. London: Macmillan, 1865. (První český překlad prvního dílu: Jaroslav Císař, 1931)
- 15 Dominique Laporte. Histoire de la merde: Prologue. Paris: C. Bourgois, 1978.
- 16 „If there is a hole there, it is becausethe wall has a certain shape there (and surely if the wall were not there the hole would not be there either). Unlike the shelf, the hole depends for its existenceon the existenceof a wall, and of that particular wall. The borders of the hole mark an interruption in the surfaceof the wall. A discontinuity breaks in, and you can imagine how to restore the natural continuity of the surface so as to make the hole disappear. Thus, it is by perceiving a discontinuity in the surfaceof the wall that you seemto perceivethe hole. Surfacesare the major character here.“ (Roberto Casati – Achille C. Varzi. „Superficials Particulars“. In: Titíž. Holes and Other Superficialities. Cambridge (MA): The MIT Press, 1995, s. 9.
- 17 „What’s more, these entangled systems have distinctive temporalities and evolutionary paths; they don’t all “progress” at a standard rate.“ (Shannon Mattern. Introduction. Ether/Oer. In: Táž: Code + Clay, Data + Dirt. Five Thousand Years of Urban Media. Minneapolis: University of Minnesota Press, 2017, s. xviii.)
- 18 Jussi Parikka. „Materiality: Grounds of Media and Culture“. In: Týž. A geology of Media. Minneapolis: Univ of Minnesota Press, 2015. Český překlad: Jussi Parikka. Geologie médií. Přeložil Jan Peříček. Praha: Karolinum, 2020.
- 19 Angela Piccini. „The Media Archaeology special section“. The Journal of Contemporary Archaeology. 2015, vol 2. no 1, s. 1–8. BIBLIOGRAFIE Bhowmik, Samir –Parrika, Jussi. „Infrascapes for Media Archaeographers“. In: Moritz Hiller – Stefan Höltgen. (Hrsg.) Archäographien: Aspekte einer radikalen Medienarchäologie. Berlin: Schwabe Verlag, 2019. Bratton, Benjamin H. „18 Lessons of Quarantine Urbanism“ [online]. Strelka Mag. 3. 4. 2020 [cit. 10. 8. 2020]. Dostupné z: https://strelkamag. com/en/article/18-lessons-from- quarantine-urbanism. Carrol, Lewis. Alice’s Adventures in Wonderland. London: Macmillan, 1865. Casati, Roberto – Varzi, Achille. Holes and Other Superficialities. Cambridge (MA): The MIT Press, 1995. Elkins, James. How to Use Your Eyes? London, New York: Routledge, 2000. Lacan, Jacques. „Yale University, Kanzer Seminar“. Conferences in North American universities: the 2 December 1975 at Massachusetts Institute of Technology. In: Scilicet, 1976, no. 6/7, s. 7–31. Laporte, Dominique. Histoire de la merde: Prologue. Paris: C. Bourgois, 1978. Laporte, Dominique. History of Shit. Translated by Rodolphe el-Khoury. Cambridge, MA: The MIT Press, 2000. Leigh Star, Susan. „The Ethnography of Infrastructure“. American Behavioral Scientist. 1999, vol. 43, no. 3, s. 377–391. Mattern, Shannon. Code + Clay, Data + Dirt. Five Thousand Years of Urban Media. Minneapolis: University of Minnesota Press, 2017. Miéville, China. The City & the City. London: Macmillan, 2009. České vydání: China Miéville. Město & město. Přeložil Milan Žáček. Praha: Laser- books, 2009. Parikka, Jussi. „Materiality: Grounds of Media and Culture“. In: Týž. A geology of Media. Minneapolis: Univ of Minnesota Press, 2015. Parikka, Jussi. Geologie médií. Přeložil Jan Peříček. Praha: Karolinum, 2020. Piccini, Angela. „The Media Archaeology special section“. The Journal of Contemporary Archaeology. 2015, vol 2. no 1, s. 1–8. Sampson, Tony. A Sleepwalker’s Guide to Social Media. Cambridge: Polity, 2020. Tokarczuk, Olga. „A New World Through My Window“ [online]. The New York. 8. 4. 2020. [cit. 5. 8. 2020]. Dostupné z: https://www.newyorker.com/books/ page-turner/a-new-world-through- my-window.