Scéna v ateliéru

English

Tomáš Dvořák

In 1844 William Henry Fox Talbot included in his book The Pencil of Nature a photograph titled "A Scene in a Library." The picture shows several shelves with rows of books, a simple still life that works almost as a catalogue of things. His commentary, however, is within the context of the book somewhat enigmatic, even out of place: instead of describing the picture, it develops a reflection on invisible rays and on a camera that would be able to see what remains hidden from the human eye.

Among the many novel ideas which the discovery of Photography has suggested, is the following rather curious experiment or speculation. I have never tried it, indeed, nor am I aware that any one else has either tried or proposed it, yet I think it is one which, if properly managed, must inevitably succeed. When a ray of solar light is refracted by a prism and thrown upon a screen, it forms there the very beautiful coloured band known by the name of the solar spectrum. Experimenters have found that if this spectrum is thrown upon a sheet of sensitive paper, the violet end of it produces the principal effect: and, what is truly remarkable, a similar effect is produced by certain invisible rays which lie beyond the violet, and beyond the limits of the spectrum, and whose existence is only revealed to us by this action which they exert. Now, I would propose to separate these invisible rays from the rest, by suffering them to pass into an adjoining apartment through an aperture in a wall or screen of partition. This apartment would thus become filled (we must not call it illuminated) with invisible rays, which might be scattered in all directions by a convex lens placed behind the aperture. If there were a number of persons in the room, no one would see the other: and yet nevertheless if a camera were so placed as to point in the direction in which any one were standing, it would take his portrait, and reveal his actions. For, to use a metaphor we have already employed, the eye of the camera would see plainly where the human eye would find nothing but darkness. Alas! that this speculation is somewhat too refined to be introduced with effect into a modern novel or romance; for what a dénouement we should have, if we could suppose the secrets of the darkened chamber to be revealed by the testimony of the imprinted paper.

Talbot's room is a peculiar space. It is not illuminated, and yet it is full of radiation; it is dark only for the human eye. The images in it already exist, in a manner of speaking, they simply have no visible form yet. The camera does not create them out of nothing. It makes present something that was present in another way: as a trace, a possibility, a latent image. At the same time the whole room here turns into an apparatus. What is at stake is no longer a camera placed in a space. It is a space that itself organises seeing: the walls, the aperture, the lens, the invisible radiation and the bodies inside form a single system. The room is not merely the scene of the image; it becomes an image apparatus itself.

Today this notion acquires a new technological meaning. A photograph need no longer be only the result of light falling on a sensitive surface. It can become input material for further computation: from several images a space can be derived, missing views can be reconstructed from fragments, and generative models can be used to produce images of places the camera never directly saw. 3D reconstruction and artificial intelligence thus turn photography from a final record into a stock of possibilities, out of which space and movement can be assembled again.

Such a space has no single fixed time and no single point of view. A past image enters a present computation, the trace turns into a model, and the model into a new sequence of images. The gaze detaches itself from the human body that would give it height, direction and scale. It can glide through the room, come close to the ground, rise towards the ceiling and pass through places from which no historical photograph ever looked. It is no longer only the eye of the camera. It is a gaze composed of the photographic record, the spatial model and statistical imagination.

And perhaps in the end we find ourselves inside Talbot's room. We stand in a space that is full of images, data, past gazes and invisible computation, although we directly perceive only a tiny part of them. We look at an image that arose from what was recorded, computed and assembled again, and at the same time we are almost blind to the apparatus as a whole. Like the persons in Talbot's darkened chamber, we are surrounded by a world that exceeds us and that we cannot glimpse directly; we are part of it, and yet we remain each other's blind spot.

Czech

Scéna v ateliéru

V roce 1844 zařadil William Henry Fox Talbot do své knihy Tužka přírody fotografii nazvanou „Scéna v knihovně“. Na snímku vidíme několik polic s řadami knih, jednoduché zátiší působící téměř jako katalog věcí. Jeho komentář je však v kontextu knihy poněkud záhadný až nepatřičný: namísto popisu snímku rozvíjí úvahu o neviditelných paprscích a kameře, která by dokázala spatřit to, co lidskému oku zůstává skryto.

„Mezi mnoha novými myšlenkami, které objev fotografie podnítil, je i následující poněkud zvláštní experiment či spekulace. Sám jsem jej nikdy nezkusil a nevím ani o nikom jiném, kdo by se o něj pokusil nebo jej navrhl; přesto se domnívám, že při správném provedení by musel nevyhnutelně uspět.
Když se paprsek slunečního světla láme hranolem a dopadá na stínítko, vytváří na něm překrásný barevný pás známý pod názvem sluneční spektrum.
Experimentátoři zjistili, že dopadne-li toto spektrum na list citlivého papíru, nejvýraznější účinek vyvolává jeho fialový konec; a co je skutečně pozoruhodné, podobný účinek způsobují také určité neviditelné paprsky, které leží za fialovou částí, za hranicemi spektra, a jejichž existence se nám odhaluje pouze prostřednictvím účinku, který vyvolávají.
Navrhoval bych tedy oddělit tyto neviditelné paprsky od ostatních a nechat je projít otvorem ve zdi či příčce do sousední místnosti. Tato místnost by se tak naplnila (nesmíme říci, že by byla osvětlena) neviditelnými paprsky, které by bylo možné rozptýlit všemi směry pomocí spojné čočky umístěné za otvorem. Kdyby se v místnosti nacházelo několik osob, nikdo by neviděl nikoho jiného; a přece, kdyby byla kamera umístěna tak, aby mířila směrem, kde některá z těchto osob stojí, pořídila by její portrét a odhalila její počínání.
Neboť, abychom použili metaforu, kterou jsme již jednou užili, oko kamery by jasně vidělo tam, kde by lidské oko nenalezlo nic než temnotu.
Běda, že je tato spekulace poněkud příliš rafinovaná na to, aby ji bylo možné s náležitým účinkem uvést do moderní romance; jaké dénouement by se nám však naskytlo, kdybychom si mohli představit, že tajemství zatemněné komnaty budou odhalena svědectvím papíru nesoucího otisk."

Talbotova místnost je zvláštní prostor. Není osvětlena, a přesto je plná záření; je temná pouze pro lidské oko. Obrazy v ní už jakoby existují, jen dosud nemají viditelnou podobu. Kamera je nevytváří z ničeho, ale zpřítomňuje něco, co bylo přítomné jiným způsobem: jako stopa, možnost, latentní obraz. Zároveň se zde celá místnost proměňuje v aparát. Nejde už jen o kameru umístěnou v prostoru, ale o prostor, který sám organizuje vidění: stěny, otvor, čočka, neviditelná radiace i těla uvnitř tvoří jedinou soustavu. Místnost není pouhou scénou obrazu; sama se stává obrazovým aparátem.
Tato představa dnes získává nový technologický význam. Fotografie už nemusí být jen výsledkem dopadu světla na citlivou plochu. Může se stát vstupním materiálem pro další výpočty: z několika snímků lze odvodit prostor, z fragmentů rekonstruovat chybějící pohledy a pomocí generativních modelů vytvářet obrazy míst, která kamera nikdy přímo neviděla. 3D rekonstrukce a umělá inteligence tak proměňují fotografii z konečného záznamu v zásobu možností, z níž lze znovu skládat prostor i pohyb.
Takový prostor nemá jeden pevný čas ani jediný bod pohledu. Minulý obraz vstupuje do současného výpočtu, stopa se mění v model a model v novou sekvenci obrazů. Pohled se odpoutává od lidského těla, které by mu určovalo výšku, směr a měřítko. Může klouzat místností, přibližovat se k zemi, stoupat ke stropu a procházet místy, odkud se žádná
historická fotografie nedívala. Není už jen okem kamery, ale pohledem složeným z fotografického záznamu, prostorového modelu a statistické imaginace.
A možná se nakonec ocitáme uvnitř Talbotovy místnosti sami. Stojíme v prostoru, který je plný obrazů, dat, minulých pohledů a neviditelných výpočtů, přestože z nich bezprostředně vnímáme jen nepatrnou část. Díváme se na obraz, který vznikl z toho, co bylo zaznamenáno, dopočítáno a znovu složeno, a zároveň jsme vůči celému aparátu téměř slepí. Podobně jako osoby v Talbotově temné komnatě jsme obklopeni světem, který nás přesahuje a který nedokážeme přímo zahlédnout; jsme jeho součástí, a přitom zůstáváme jeden druhému slepou skvrnou.